Modelová situace: Sedíte doma na prdeli, celej den u počítače a klikáte. Už vás to sere, protože vás bolí záda, protože s nikým živým jste pomalu nemluvili už dva dny a chcete dělat cokoli, jenom ne dál sedět. Je běžný zimní čtvrteční odpoledne, venku je mínus něco málo a půl a fouká vítr, takže jít ven by znamenalo umrznout. Zjišťujete, že nejste doma sami, protože z vedlejšího pokoje tichým a pomalým, téměř mdlým krokem, vychází váš oči si mnoucí kudrnatý bratr. Uděláte si kafe, sednete si v kuchyni ke stolu a při upíjení z barevných hrníčků společně mlčky koukáte na ledovým větrem unášený, chvílemi však střemhlav dolů padající vločky.
„Co budem dělat“, rozsekla ticho moje pusa. Na konci nebyl otazník. Neptal jsem se. Oznámil jsem prostoru, že budeme dělat, jen ještě nebylo jasný co. Polknul jsem poslední doušek pomalu chladnoucí rozpustné kávy Jacobs Velvet, chytře namíchané s polotučným mlékem v poměru, kdy se dvěma malýma lžičkama cukru, se dostanete do bodu, při jehož dosažení se již dá pít a přesně v tom momentě mi došlo, že na pracovním stole vedlejšího pokoje leží pod jemným nánosem denního prachu naše milovaná BlackMagic Micro Cinema kamera. A bylo jasno.
Modelová situace No.2: Máte kameru, máte kameramana. Vy jste k ničemu, takže se pro tuto chvíli stanete režisérem. Otázkou je CO se bude točit, nebo KDO se bude točit. A tak roztočíte závity mozkovny naplno, abyste se inspirování sněhem poletujícím za od minulého roku neumytých oken dostali k hříšným myšlenkám na dobu těsně před rokem. Dobu kdy jste akčně zapřáhli sáňky za auto a tahali nepřiměřeně nízkou rychlostí svoje dva sourozence, do kterých jste si skrze tuto zkušenost promítali svoje sny z mládí, kdy vás o chlup rozumnější rodinní příslušníci odmítali za auto na saních byť jen zapřáhnout, natož pak táhnout, po necelýho půl kilometru dlouhé lesní cestě k chatě.
Proto mě napadlo to zopakovat a vylepšit.
„Natočíme akční scénu se saněma“ neřekl nikdy žádnej princ, ale já taky nejsem princ.
Pak už to šlo jako po másle. Hodiny nekompromisně odtikávaly vteřinu za vteřinou a s omluvným odsunováním rafiček nám sdělovaly, že ačkoli sdílí naši radost z převratnýho nápadu, brzy se setmí a natočíme leda hovno. Proto jsem na moje poměry až nebývale aktivně obepsal všechny svoje oba kamarády, ať se pro dnes stanou našimi herci v hlavní roli nevídané akční scény. Odepsal Vojta. Vojta odepsal „kdy“, naše konverzace se dále nesla zhruba v tomto duchu:
Já: „hned, vem si lyžařský brýle, trenky a nejkrásnější boty co najdeš“
Vojta: „ses posral“
Já: „Jedu pro sáňky, necháš se táhnout za autem“
Vojta: „posral ses?“
Já: „Za půl hodiny u tebe“
Vojta: „kurva.“
Ačkoli minulej rok jsem, jak už jste z předchozích řádků mohli vidět, neměl problém se sháněním povozu za takřka 60ti koňmi hnaného brouka, letošní zima byla na u chat pohozené sáně skoupá. Po druhé v ten samý den, dokonce v to samé odpoledne a dokonce v tu samou hodinu, mě, již v rukách třímajících sklopenou hlavu, zachránila sociální síť, na kterou jsem vykřikl něco ve smyslu, že za půjčené sáňky platím zlatem a v očekávání komentářů s nabídkama všemožných dětských bobů jsem si po několika minutách naprostého ticha, kdy mi telefon na popelem zasypané palubní desce nezavrčel povšiml rozsvíceného displeje značícího bezvýznamný lajk. Tento v běžném životě bezvýznamný akt upřímné podpory mi ale v danej moment zachránil náladu. Prst na ruce, kterou vedla hlava, aby ťupnul na zvedlý palec patřil totiž Marušce a já v uvědomění si skutečnosti, že Maruška již nejednou rodila, rozhodl jsem se k činu. „Maruško ty nemáš sáňky?“ …. měla. A protože je to štědrá žena a snad i proto, že jsme společně ve třídě a snad i v lavici několikráte seděli, vybídla mě k propůjčení si (a nezničení) těchto sáněk. Radost, kterou mi tímto způsobila byla nevídaná.
Jásajíc jsem nastartoval černý Volkswagen New Beetle a vše ostatní už je ve videu, který jste, doufám, už všichni viděli. To video je na mým kanále, kterej už doufám všichni odebíráte. :D Je to hrozně důležitý. Ten kanál odebírejte! :D
